Cesta do hlubin spolupracovníkovy duše

Bylo, nebylo, (ne)dávno tomu...

Nebude to dlouhé, jen několik vět, ne více, než 2 000 slov, nebojte.

Bezpečnostní a další důležité informace o webu

Od konce r. 2012 přestával táta chodit, až někdy v půlce r. 2013 mi ve tři ráno volala máma, že táta leží na zemi a nemůže se zvednout. Přes 100 kg těžkého chlapa jsme pak dostávali do postele skoro čtvrt hodiny. Za pár dní pak upadla na zem i máma a potřebovala moji pomoc také...

Pochopil jsem. V mém životě se objevila opravdová životní zkouška, a to jsem zdaleka netušil, co vše ještě bude následovat. Postaven jsem byl nakonec před fakt, že během pár dnů, možná týdnů, přijdu o oba rodiče...

Nebudu uvádět detaily, jen to, že oba čekala náročná operace, jednomu dával operující lékař, jak jsme se dozvěděli později, jen cca 10 minut života (myslel si, že nemůže přežít ani tu operaci), druhému, shodou okolností ten samý lékař, odhadoval již jen několik týdnů života...

První z nich sice tu operaci nakonec přežil, ale ležel na oddělení ARO (zpočátku v umělém spánku, po 2 měsících pak "zázračným postupem v léčbě" byl schopen transportu na JIP), a tak jsem na ARO každé odpoledne, skoro 2 měsíce, chodil na návštěvu, s tím, že ten druhý má nemocnou nohu, a že tudíž nemůže přijít (o chystané operaci toho druhého z rodičů ten, ležící na ARO, totiž nevěděl).

Stál jsem nad postelí a sděloval spoustu, jak jinak, pouze pozitivních zpráv, které se za den udály (i když tušíte, kolik pozitivních věcí se mohlo asi tak každý den stát), kdo vyřizuje pozdrav, jak se na něj doma těší ten s bolavou nohou, co je doma nového, o čem spolu hovoříme, jaké máme plány, co jsme nakoupili, co bylo k večeři atd. Šlo více méně o "samomluvu", že mne vůbec vnímá, to jsem se dlouhé týdny pouze domníval...

... načež po hodině "návštěvy" na ARO jsem pak hned šel o několik pater výš na "návštěvu" k tomu druhému na JIP (kde ležel po operaci), kde jsem říkal, jak ten dole na ARO je na tom OK, že už ani není v umělém spánku, že dokonce lehce mrknul a usmál se a při tom jsem poslouchal pláč, že mi nevěří, že ten na ARO už je určitě po smrti, že to tajím...

Po cca měsíci pacient na ARO začal vnímat více okolí, moje "verze" o nemocné noze se začala evidentně zdát "hodně přitažená za vlasy", objevily se proto i slzy, smutek, tázavé pohledy, co se to vlastně děje, že dlouholetý životní partner si nenajde ani chvilku, aby přišel na návštěvu...

Nepřál bych to prožít nikomu a právě za této situace jsem pak některým kolegům v práci sdělil pár upřímných slov, žádné detaily ale uvádět nebudu, protože velikost mé dobroty je skoro bezbřehá, odpustil jsem jim to, jak se ke mně právě v této pro mne těžké době chovali, takže to už nebudu nijak komentovat.

Tak, vše odpuštěno... Jestli na to také někdy zapomenu? Nevím... Přestal jsem na pracovišti slavit svátky a narozeniny, stále jsem se totiž nedočkal ani omluvy za takové chování, pro mne je věc tímto přesto již uzavřena, tou omluvou by si pouze vylepšili "skóre" někde "tam nahoře" oni. Omluva po půl roce je stejně už k ničemu.

Nebudu si kazit svůj duchovní vývoj, který, pravda, je asi teprve někde na začátku, ale každý musel nějak začít, nikdo se nestal hnedka duchovní guru... Jasnovidné osoby tvrdí, že ze mne tryská energie pozitivní, vyzařuje prý ze mne láska a světlo a to mně stačí vědět, protože vím, že jdu správnou cestou.

Takže, žádná senzace, žádné pikantní detaily už nebudou... Pouze v případě, že opět budu "terčem nefér jednání", vytáhnu opět zbraně těžšího kalibru, např. článek Cesta do duše nejen spolupracovníkovy. Myslete stále na to, že co ke mně kdo vyšle, to se mu vrátí. Vyšlete lásku a ona se k Vám, o dost zesílená, vrátí. Vysláním "zla" si zbytečně jen zkomplikujete život nežádoucí "zvýšenou pozorností veřejnosti". A informuji, že začínám být již dost "nervózní"...

Kdo poznal, že opravdu zvyšuji vibrace ve svém okolí jen svojí přítomností, ten si se mnou vždy rád pohovoří a něco málo z těchto vibrací na sebe i převezme, moji duchovní strážci, rádcové a pomocníci mi pro mne potřebnou hladinu pohlídají. Já ze sebe "troubu" opravdu dělám pouze pro Vaše odreagování a z dlouhé chvíle, anžto cesta k "duchovnu" je dosti dlouhá ☺.

Proč jen se k sobě nemohou lidé chovat lépe? Vím, každý má nějaké trable a trápení, ale musí se s nimi vypořádat jinak, než tak, že si svoji frustraci vybije na někom jiném, neřku-li ještě oslabeném jeho vlastními starostmi. Myslete na to, že energetickou ochranu a obranu používá stále více lidí a dost Vám to může pokazit život, když se nebudete "slušně chovat".

To, co jsem si vše prožil, to mne obohatilo natolik, že nyní mohu lásku rozdávat v ještě větším rozsahu a s ještě vyšší intenzitou, než tomu bylo doposud - dokladem toho budiž můj inzerát v rubrice SEZNÁMENÍ.