S láskou myslím (nejen) na
Kojenecký ústav pro děti do tří let
v Gellnerově ulici v Mladé Boleslavi
Ne všechny děti mají mámu, tátu a jejich lásku a péči...
Před Vánoci r. 2011 mne oslovila bývalá spolupracovnice Petra, že zdejším dětem pořádají "Mikulášskou nadílku" a jestli bych jim pomohl ji nějak obohatit...
Té prosbě nešlo odolat, a to jsem ještě neviděl oči těch dětí...
Poslal jsem jim tehdy, kromě trošky peněz, také "plyšáky", které jsem měl doma, i když vím, že sebevíce hraček jim nenahradí pohlazení od mámy, nebo táty, ani možnost se k nim přitulit, nebo se u nich schovat v případě, kdy se cítí ohrožené. Na tu návštěvu u nich jsem ten den jít nemohl, ale dárky byly předány a to bylo ze všeho nejdůležitější.
Snad si mezi těmi "chlupatými stvořeními" každé dítě našlo nějakého svého nového oblíbence, který mu bude dělat důvěrníka a kamaráda do nepohody, ale i společníka ve chvílích radosti a veselosti.
Při prohlížení fotografií z této akce, po spatření jejich očí, jsem na Velikonoce r. 2012, kdy chystali podobnou akci, udělal vše pro to, abych tam mohl jít s nimi, protože prý o "strýčky" je mezi dětmi ohromný zájem, jelikož je obklopují jen samé "tety". S pomlázkami v ruce nás již radostně a toužebně očekávaly...
Všechny došlé "tety" dostaly, co si jistě zaslouží, tedy pořádný výprask ☺, ale tohle je poslední smajlík na této stránce, protože téma je příliš vážné a smutné, než abych oplýval přílišným humorem.
< < < Autor textu - rošťák Ivánek posílá pozdrav všem, kteří mají na současné sociální situaci v ČR "podíl"...
Koledníci, nekoledníci, děti pak usedají na židličky ke stolkům a začínají "hodovat" na přinesených pamlscích: hitem jsou každopádně barevné lentilky, také čokoládky, vše požitkářsky zapíjené ovocnou šťávou, cumlanou rovnou z těch plastových lahviček... Šibalsky pozoruji, jak se dětské tvářičky kolem pusy přebarvují čokoládovým "mejkapem"...
Vtom si všímám, že jeden chlapeček bere do drobné ručky na stole ležící ubrousek a s gestem zkušeného džentlmena začíná evidentně láskyplně otírat pusinku vedle něho sedící holčičky, která to přijímá podobně vznešeně, aniž by protestovala... Fakt, to byste museli vidět... Už tohle stojí za zmínku a uvidíte, zážitek přijde i ještě hlubší...
Již mi je tím pádem i jasné, proč v tomto zařízení možná postrádají např. ty vlhčené ubrousky, kterých, při tolika dětech, jistě nikdy není dost. Po "slavnostní hostině" nastal čas si chvilku hrát s tetami a strýčky, kteří k dětem přišli na "koledu", tedy s námi. A zde nastává dosti výrazný okamžik v mém životě, na který budu dlouho vzpomínat.
Obličeje dětí Vám ukázat nemohu, tedy ani ty oči, ale nezapomenutelná pro mne je dívenka s bílým slonem v náručí, který je pro ni evidentně tou berličkou, která jí pomáhá překonat "něco", co možná nejlépe nazvu výrazem "co se jí honí hlavičkou"... Budu jí říkat třeba Hanička.
Ostatní ději konzumují pamlsky, které od nás dostaly, nebo "dovádějí" s tetami a strýčky, kteří přišli na pomlázku, ale Hanička stojí stranou, zády ke všemu dění, lehce se opírá o křeslo, ve kterém sedím, tiskne k sobě bílého slona, "přepočítává si" a pečlivě zkoumá svoje drobné prstíky... Vychovatelka říká, že takové "chvilky" občas mívá, že to zase přejde.
Sedím kousek od ní, takže vidím, že po očku se na mne občas nesměle podívá, ale samozřejmě nevím, jaké myšlenky ten pohled doprovázejí, ale co vím, je to, že v některých okamžicích je lepší se "nevnucovat", nesnažit se rozveselit, nebo zaujmout pozornost, za každou cenu, jak se o to i nyní někteří z nás "koledníků" u ní snaží, ale samozřejmě, že marně.
Srdíčko mi říká, že právě bílý slon je ten nejlepší mostík mezi ní a okolím a začínám ho lehounce hladit prsty... Věnuji přízeň tomu, kdo pro ni je pojítkem s vnějším světem, ale i jejím nejlepším kamarádem, aniž bych jí pletl hlavičku myšlenkami, jak reagovat na moji přítomnost, protože některé situace ty děti neumějí "vyhodnotit", nemají k tomu příležitost.
Vím, že to zaregistrovala, ale neprotestuje, neucukla, ani neodešla jinam... Chvilku slona hladím, pak jdu udělat "okruh" za dětmi "tančícími v rytmu disco" a nechávám ji o samotě. Po chvilce se na křeslo opět vracím, Hanička si právě pomaloučku, zády ke mně, rozbaluje malou čokoládu, kterou od nás dostala, stále na okolní veselí nijak nereagujíce.
A v tom okamžiku se mi dostává nesmírné pocty, ocenění vskutku nebývalého rozsahu: jak si rozdělávala tu čokoládu, tak se jí na prstík přilepil kousek lepkavého papírku, možná útržek cenovky a ona ke mně (a ne k blízko stojící vychovatelce), s důvěrou vztahuje prstík s tím přilepeným papírkem, s nevyřčenou prosbou, abych jí ho sundal...
Galantně, s úsměvem a hrdostí, papírek z prstíku odlepuji a ona, sice bez slovního poděkování, bez jakékoliv změny ve výrazu tváře, ale zato se symbolicky nesmírně vzácnou odměnou pro mne, vyjádřenou svojí důvěrou ve mne, si sedá ke stolečku k ostatním dětem a začíná, stále pohroužena do svých myšlenek, a tedy zcela mlčky, mlsat s nimi...
Jenomže, to už se stávám objektem zájmu "aktivního" Milana, a tak ho zvedám ze země, umožňuji mu, aby ručkou bouchal do ozdoby, visící ze stropu a on, z vděčnosti, že mu umožňuji tu jinak tetami zakázanou "lumpárnu", tak mi zase ukazuje, jak umí "dovádět" i jinak, abych o jeho šikovnosti vůbec nepochyboval...
... a hned se k němu přidává další "rošťanda", takže vzápětí už musí zasahovat teta vychovatelka, protože "živelnost" získává na obrátkách, děti mi třeba ukazují, jak se vejdou do velmi malého prostoru mezi dřevěnou ohrádkou a zdí...
A protože v nejlepším se má přestat, tak osud zařídil, že dětem byl přivezen oběd, takže jsem potichoučku, bez velkého loučení s nimi, odešel domů...
Ostatně, jaképak loučení, vždyť se třeba na Vánoce uvidíme zase...
Napadlo mne, že by se tyto moje zážitky měly dostat ke každému, ke komu byl osud milosrdnější, hlavně k dětem všeho věku, protože na světě, i v tak rozvinuté zemi, jako je ta naše, je stále ještě co zlepšovat a zdokonalovat a že zdaleka ne všechny děti mají to štěstí, aby znaly význam slůvek máma a táta, a tak jsem se rozhodl, že vytvořím tuto webovou stránku.
Pro začátek ji zkusím vytvořit v této podobě a čas ukáže, jakou cestou se případně vydat dál, vše bude záležet také na situaci v Kojeneckém ústavu, kterou zatím neznám, ale vím, že nic nad tento základní rámec, bez svolení paní ředitelky, nebudu provádět.
Myslím si zároveň, že vůbec neuškodí, když všichni i poznají, že ponechat další osud těchto dětí pouze na bedrech státu, lépe řečeno na státních úřednících, by bylo velmi bláhové a nezodpovědné, a že bez pomoci "dobrých lidiček" by děti v takovýchto ústavech svým způsobem strádaly, i přes veškerou snahu všech "hodných tet" kolem nich. Nic naplat, ty rozkradené miliardy někde scházet musejí.
Děti potom postrádají různá zajímavá poznání, scházejí jim nové zážitky a prožitky z výletů a akcí všeho druhu, vždyť do tří let se formuje jejich vztah k jejich nejbližším osobám a okolí (asi ne nadarmo byla stanovena hranice případné mateřské dovolené na tři roky) - po té materiální stránce oni asi nijak výrazně nestrádají, ale nejenom chlebem živ je člověk...
S láskou proto také myslím
na všechny politiky dobré vůle "tam někde nahoře"...
Je možné, že tato stránka zvýší také šanci těch dětí "být viděn i bez ukázání tváří", což by jim třeba i pomohlo konkrétněji oslovit sponzory a dárce, protože jsem žádné jejich webové stránky neobjevil. Neuškodí veřejnosti, alespoň slovně, popsat jejich hluboká kukadla, což žádný neosobní web, z těch různých přehledů firem a organizací, není schopen zajistit.
O ty děti se bohužel nejsou z různých důvodů schopni pořádně postarat ani jejich rodiče, ani státní úředníci "tam někde nahoře", takže vzniká prostor pro dobrá a "otevřená" srdce různých tet a strýčků, ale i různých spolků a organizací. Pomůže takto vzniklý prostor zaplnit dobrotou a láskou také někdo z Vás?
Hloubka zážitku při této návštěvě mne vedla k rozhodnutí, že se dál budu snažit potěšit srdíčka dětí, které to potřebují, a tak část přebytků ze zrušených akcí, které ještě doma mám, raději postupně daruji jim, než abych je dával do tomboly na akcích pro širší veřejnost, protože vím, že děti, které tam chodí, si jich neumějí ani moc vážit, asi proto, že jim doma nic neschází...
Již se moc těším na Vánoce, protože tuším, že v tomto případě budu užitečný a potřebný, i když vím, že se asi setkám zase s jinými dětmi, s osudy sice jinými, ale přitom tak podobnými. Tím, že vše vnímám srdíčkem, půjde o prožitek opět výjimečný.
Přiznám se ale, že na Haničku se mi asi nepodaří zapomenout nikdy, ten prožitek byl velice intenzivní, slon, kterého držela v náručí, názorně symbolizuje silnou touhu každého mít někoho rád, ale v případě těchto dětí současně prolnutou stavem velké citové prázdnoty a z toho všeho asi i pramenícího vnitřního zmatku, nejistoty, možná i strachu...
Kterak do kojeneckého ústavu přišel Mikuláš...
Tak osud mi přece jenom dopřál ta dětská kukadla znovu spatřit na sklonku roku 2012. No, pravda, sledování škály dětských výrazů, od různých stupňů obav a strachů, až po oči zalité slzami velikosti hrachu, z obav před čerty, sice není přesně to, co bych vyhledával, ale on jistý stupeň strachu z něčeho, nebo z někoho, zřejmě nějaký smysl má, a to nejen pro děti...
Nutno říci, že z dětí, které jsem zde viděl o Velikonocích, jich zůstala jen malá část, ale to jsem vlastně tušil předem, některé, ty šťastnější, nacházejí nové rodiče a tedy i své nové domovy a odcházejí, někteří, ti méně šťastní, o své rodiče a domovy naopak přicházejí.
Setkávám se opět také s Haničkou, což ve mně sice vyvolává smutné vzpomínky na naše první setkání, ale vidím, že "Hanička vánoční" je naštěstí již zcela jiná, než ta "velikonoční", dneska je usměvavá, spokojená, její oči jiskří, jako dvě prskavky na vánočním stromečku a to je moc fajn...
Jak jsem zjistil, tak si mne asi vůbec nepamatuje, ale to je vlastně to nejlepší, co se mohlo stát, protože to také znamená, že tedy třeba již vytěsnila z mysli i případné nějaké předchozí vzpomínky negativní a navíc, vím, že ji brzy čeká budoucnost velice pozitivní, takže pár slziček, které se jí objevily na tvářičkách po spatření čertů, snad patří mezi jedny z posledních, které v životě uroní...
Takže, po malé "čertí slzavé přeháňce", hned zase vesele pobíhá od paní ředitelky k tetě Petře a pak opět zpátky, s okousanou čokoládovou figurkou medvídka v ruce, kterou záhy, po odložení nedojedeného zbytku, vystřídala malá hadrová panenka a nějaká jiná čokoládová tyčinka...
Bóóóžínku, takových dárků přinesl Mikuláš! Hadrovou panenku proto hned vzápětí v jejím náručí vystřídala růžová panenka Barbie, k ní brzy přibyla stejně barevná knížka, takže hadrová panenka se zelenou sukýnkou nakonec smutně končí opuštěná na koberci... Což je paradoxně dobře, alespoň hraček ty děti mají nadbytek, na rozdíl od rodičovské lásky...
Vše dobře nakonec dopadlo, tentokráte děti naštěstí ve svých náručích před těmi čertími chlupáči ochránily tety vychovatelky, nebo "tety a strýčkové", kteří jim sem přinesli nějaké pamlsky a hračky (a paní ředitelce také šek na 30 000 kč, které se podařilo právě pro tuto příležitost pro děti vybrat, aby opět mohly strávit prázdniny mimo zdi kojeneckého ústavu...). Všechny slzičky oschly, všechna očička se opět rozzářila, na světě je tak fajn...
Listuji v obrázkové knížce, se kterou se mi jedna malá okatá dívenka přišla pochlubit, ukazujíce na jednotlivé obrázky, načež jí "čtu", že tam je krtek, princezna, případně pejsek, ona si to tiše opakuje po mně, pak mi s tím "čtením obrázků" začal pomáhat malý blonďatý klouček a "náhodou" přesně na konci knížky dětem přivezli večeři, takže je vychovatelky odvedly ke stolečkům a já se, opět bez loučení (vždyť snad zase někdy přijdu), odebral domů...
Návrat zpět nahoru, kde je "menu" odkazů.