Ozbrojení bandité na Kočičím vrchu...
aneb, zážitky ze španělského města Malaga.
Bezpečnostní a další důležité informace o webu
Při svém putování Evropou jsem dorazil do španělské Malagy. Jde o přístavní město, kde mne hned na první pohled zaujalo to, že mořskou pláž tvoří jen samé mušličky a mušle... Vskutku zajímavá věc, pro nás Středoevropany.
Leč pro mne ani taková rarita není dostatečné lákadlo, mne láká a táhne něco vidět, zažít a prožít, ne se válet u moře. A musím uznat, že to, co jsem zažil zde, mi utkvělo v paměti velmi hluboko.
Na cestu se nás vydala partička nadšenců stejného ražení, které stmelila touha poznávat. Byla s námi paní lekárnice, učitel, vojenský historik atd., na tom ale celkem nesejde. Pro moje povídání je pouze důležité, že hned brzy ráno se vydali objevovat taje Malagy společně paní lekárnice s panem učitelem, oba již věku "zralého".
Vydali se s nadšením a touhou poznávat nové věci, leč osud tomu nikterak nepřál, zpět si přinesli pouze zážitky plné strachu. Co se jim přesně stalo, nebylo lehké z nich vytáhnout po jejich návratu zpět, byli evidentně velmi rozrušeni a vůbec ne ve své kůži.
Jako správní cestovatelé i oni věděli, že nejlépe se neznámé kraje objevují z výšky, takže se celkem logicky spolu vydali na zalesněný kopec, trčící kousek od mořského břehu. Cesta do kopce vedla mezi stromy, klikatíce se v serpentinách, pro časnou ranní hodinu nikde nebylo ani živáčka.
Počáteční euforie nebyla faktem, že hned v první zatáčce stál nějaký chlap v oblečení, za které by se nemusel stydět ani ostřílený kubánský revolucionář, nikterak ovlivněna, ale když podobný chlápek stál i v serpentině následující, začaly prý v nich jisté pochybnosti o tom, zda udělali dobře, že se tudy vydali, hlodat...
Jo, co Vám budu povídat, za chvíli bylo i hůře... Píše se o tom dost těžko, ale nelze to v žádném případě vynechat, no, co to budu zdržovat, zkrátka a dobře, také v následující zákrutě cesty stál podobný "bandita", tento ale již byl viditelně ozbojen.
Jako žena takovou situaci samozřejmě paní lekárnice nesla hůře, ale také pan učitel záhy poznal, že tentokrát již je opravdu zle... Nebylo pochyb, tady již jde o život. Kolena se jim prý rozlepala, čemuž se samozřejmě nedá vůbec divit a padlo jasné rozhodnutí: bude-li to ještě možné, musejí se oba odsud nějak dostat.
Obavy o život jim daly křídla, dolů z kopce prý pelášili jako o závod, a teprve, když
se ocitli v místech, kde již chodili nějací lidé, ulevilo se jim... Co Vám budu povídat psát,
já v jejich situaci, tím, že všude chodím sám, už asi zkolaboval strachem.
Jsouce stejné nátury, co oni, jsem tedy dostal totožný skvělý nápad, vylézt na ten kopec, jenomže, jsa mladší, jsem se tam vydal přímo lesem nahoru, neztráceje čas hledáním cestičky. Hopsám, klopýtám a funím, pospíchám, než začne denní vedro.
Konečně nahoře. Přede mnou se otevírá nezalesněný vrchol kopce a na něm rozvaliny starověkého města v celé své historické parádě. Pouze jedno mi je divné, proč tu mezi rozvalinami postávají ti "vojensky" vypadající chlapi se samopaly...
Chlap, u kterého jsem z lesa vyšel nejblíže, je evidentně zaskočen, jako já, ale reaguje rychle... Obrací zbraň směrem ke mně a jde mi v ústrety... A je to v ... ééé ... v pytli, říkám si v duchu a upřeně hledím do hlavně jeho samopalu...
Strachem celý zelený cítím, jak mi po zádech stékají čůrky potu, zrychluje se mi dech, není jednoduché popsat myšlenky, které se mi rychlostí blesku honí hlavou... Pozoruji především jeho prst na spoušti, v bláhové víře, že snad stačím rychle uskočit, až padne salva...
Konečně je u mne... Hola! Zvolá pár kroků přede mnou... Vím, že to je španělský pozdrav, odpovídající našemu ahoj, čte se to olá. Hola! Zdravím velice uctivě i já, vědom si toho, že tím rozhodně nic nezkazím, ba naopak. Prst ze spouště se vrací k těm ostatním, vypadá to tedy docela nadějně...
Dodávám si proto odvahu a svůj strnulý pohled, upřený dosud jen do hlavně jeho samopalu a na prst na spoušti, směruji také po těch rozvalinách...
Jejda. Kousek opodál kope krumpáči do země několik vězňů... A jsem doma, proto jsou tady ti vojáci, tady provádějí vykopávky vězňové a někdo je musí tedy hlídat, což je celkem logické, jen jsem na takovou variantu nebyl nijak předem připraven. Ufff. To se mi ulevilo.
Jak už asi tušíte, ti "bandité", kteří tolik vystrašili paní lékárnici a pana učitele v těch serpentinách, byli "bachaři", kteří tam hlídkovali, kdyby snad nějaký vězeň zatoužil po svobodě... ☺
Konec dobrý, vše dobré. Tak praví české pořekadlo a tak pravím i já. Mohl jsem se po těch rozvalinách pohybovat zcela volně, žádní "vrahouni" to tedy asi nebyli, nikdo mi nikam chodit nezakazoval, nikdo mne nehlídal... Zkrátka pohoda. A zážitek na celý život...
Pokud jde o ten název Kočičí vrch, tak ten jsem mu dal já sám, protože, když jsem šel nahoru, ochomítalo se na jeho úpatí snad desítka koček, případně kocourů... Co je sem tak táhlo, nebylo těžké uhádnout, ta paní, co jim tam házela nějaké ryby, mi to vlastně i bez ptaní prozradila.
Návrat zpět nahoru, kde je "menu" odkazů.