Nezapomenutelné zážitky
z krajiny na břehu Nilu...
aneb "moje první setkání s krokodýlem"
Bezpečnostní a další důležité informace o webu
Popolední žár v krajině kolem Nilu, s květnovou teplotou kolem 40°C, sice pro turistiku moc ideální doba není, ale vzhledem k tomu, že se pohybuji na vypůjčeném velocipedu a domorodce při žňových pracech pouze pozoruji, tak to vedro je ještě snesitelné.
Sledovat ibisy, v rovinaté krajině, členěné jen domorodými políčky a křivolakými cestami polního typu, lemované keři, se nepodaří každý den a pasoucí se buvol není v Čechách také běžně k vidění…
V jednom okamžiku mne zaujaly stopy v písku, vedoucí přes cestu z jakési tůňky vlevo, do zavlažovacího kanálu po pravé straně. Nikdy jsem stopy krokodýla neviděl, ale prý se v Egyptě vyskytují a podle charakteru otisků to byl určitě on.
Otisky šourajících se nohou ve dvou řadách, vzdálených pár desítek centimetrů od sebe a uprostřed rýha od ocasu. To je ale senzační objev! Musím být ale ve střehu, jeden nikdy neví.
Zastavuji a opatrně, pouze částečně sesedám tak, že levou nohu opírám o zem a pravou pro jistotu ponechávám na pedálu, v jeho horní poloze, samozřejmě s rukama na řidítkách, nachystán při sebemenším náznaku nebezpečí ujet, protože tehdy v tom filmu v televizi, běhali ti kluci ušatí, dost rychle.
Shýbám se k zemi a obhlížím stopy ještě pečlivěji, zda jsou čerstvé, nebo postarší, jako to dělají indiáni. Náhle, kousek přede mnou, zaznamenávám, jen tak letmo, koutkem oka, mezi škvírami vegetace, pohyb. Krve by se ve mně nedořezal.
Tuším, že žádné divoké zvíře nemá rádo přímý pohled do očí a prudké pohyby, proto volím variantu dělání mrtvého brouka, ani se nehnu a vyčkávám věcí budoucích. Zbystřuji samozřejmě pozornost na maximum, zvýšenou měrou vylučuji adrenalin, jsouce tak připraven buď k urputnému boji, nebo k rychlému útěku.
Nejprve tedy spíše jen tuším nějaký obrys mezi vegetací, ale za pár okamžiků nabývá tato představa rysů mnohem určitějších. Blíží se TO pomalu ke mně, stojím jako přikovaný, skoro nedýchám, ba ani nedutám...
No jo, nyní je konečně vidět celý. Mankote, no to je ale kolosální kousek! Dobré tři metry na délku, klasický a všem známý ocas, jakož i charakteristická barva kůže a nezaměnitelný tvar těla. No až tohle budu u nás v Čechách vyprávět, nikdo mi snad ani nebude věřit...
Zkrátka a dobře, kde se vzal, tu se vzal, oslík samotář
☺.
Jde sám, bez nákladu, bez pána, cestou proti mně. Já stále sedím na kole, levou nohu opřenou špičkou o zem
a přemýšlím, jak se zachovat. Je slušné se začít uvolněně smát hned, jemu tváří v tvář čumák (nebo
snad čenich, či tlamu ☺), nebo s tím počkat, až přejde?
Mezitím přichází ještě blíže, zvolna, dosti váhavě a těsně přede mnou se zastavuje, jedno ušisko frajersky na stranu a civí na mne: tázavě, zvědavě, přitom dobrácky.
Oplácím mu stejnou mincí, i já fascinovaně hledím zase na něho, jak jinak, také tázavě, zvědavě, přitom dobrácky ☺. Minutku, možná dvě. Potom se dává opatrně do pohybu a pomalu, krůček co krůček, mne obchází, po druhé straně cesty, co nejvíce ode mne, co nejdál mu to protilehlé keře dovolují, neustále mě sledujíce nedůvěřivě očima. Váhavě, viditelně velice nejistě, mne míjí...
Otáčím se, co bude následovat, v tomto okamžiku již s dosti šibalským výrazem ve tváři. Ještě chvíli, asi tak pět metrů, nejistě jde a pak se zastavuje a otáčí se taky! Nemohu to již déle vydržet a začínám se nahlas smát takovým způsobem, že mně tečou slzy vpravdě krokodýlí.
Ten kluk ušatá určitě nikdy v životě neviděl bělocha, natož na kole. Chvilku mě ještě pozoruje, stojíce bez pohnutí, jen hlavu otočenou dozadu na mě. V očích mu jasně čtu nevyřčenou otázku: "Co to je? To je divný. Něco takového jsem ještě nikdy v životě neviděl. A jak je to bledý..." ☺
Důstojně, nikterak nevyveden z míry mým srdečným smíchem, se odvrací a pomalu se vydává za svým cílem. „Nahárak said!“ volám za ním, což jsem se dočetl v nějaké „májovce“, že znamená „Tvůj den buď šťastný.“…
A já, po jeho triumfálním odchodu, konečně mohu zcela uvolnit vše to, co se mi před spatřením domnělé zmiňované krvelačné šelmy ohromným strachem sevřelo☺... To jest hrdlo i žaludek ☺. A taky ☺... Na nějaké stopy jsem pak samozřejmě už ani nepomyslel, ale že tam byly, je fakt pravda...
"Hola, okamžitě mne pusťte, nebo to řeknu tátovi..."
Foto: 3x Public domain
Další moje zážitky přiblíží cestopisy o putování po Evropě a blízkém okolí"
Humorně laděné by mohla zajímat Fotostezka pro děti, mládež i dospělé
Návrat zpět nahoru, kde je "menu" odkazů.